Primární reflexy jsou vrozené pohybové vzorce, se kterými se rodíme všichni. Aktivní jsou dokonce už v nitroděložním období. Pomáhají miminku projít porodními cestami, nakrmit se, udržet hlavičku, plazit se, lézt a postupně se postavit na vlastní nohy.
Současně s těmito pohybovými zkušenostmi se v mozku budují nervové dráhy. Vede se tudy cesta od primitivních struktur k těm vyspělejším, od automatického reflexu k reakcím, které už dokážeme ovládat vůlí. Jinými slovy: pohyb a mozek spolu od začátku úzce spolupracují.
Kde tedy vzniká problém? Přesnější otázka zní: kdy problém vzniká.
Pokud primární reflexy zůstávají aktivní déle, než je vývojově zamýšleno, přibližně po prvním roce života, může to signalizovat určitou míru psychomotorické nezralosti. Ta se může projevovat velmi různorodě, například:
- potíže s rovnováhou
- vyhýbání se pohybu
- obtíže se psaním a čtením
- logopedické potíže
- časté výkyvy nálad
- zvýšená citlivost na zvuky, světlo nebo hmatové podněty
- hyperaktivita nebo výrazná únava, případně střídání obojího v opakujících se cyklech
- výrazná nesnášenlivost změn
- neschopnost sedět v klidu, neustálé vrtění se
- pomočování po pátém roce věku
- nevyhraněná lateralita ani po osmém roce života
Možná vás napadá, jak je možné, že tyto „miminkovské“ reflexy přetrvávají i u starších dětí, někdy dokonce u dospělých. Přesnou příčinu zatím neznáme. Jako rizikové faktory se však uvádějí například:
- porod císařským řezem nebo porodní trauma
- onemocnění či úraz matky v průběhu těhotenství
- dlouhodobý stres matky v těhotenství, při porodu nebo krátce po něm
- nedostatek volného pohybu v prvních měsících života dítěte
Dobrá zpráva je, že s tím lze pracovat. Mozek je plastický a schopný změny. To, co se z různých důvodů nestihlo v prvním roce života, je možné dobudovat později.
Existuje několik přístupů, které podporují integraci primárních reflexů. Metoda, se kterou pracuji i já, se nazývá neuro-vývojová stimulace. Založila ji paní Marja Volemanová a v České republice patří k nejznámějším přístupům v této oblasti.
Jedná se o přibližně dvanáctiměsíční program, během kterého dítě dostává individuální sestavu cviků. Ty se následně cvičí doma zhruba deset minut denně. Pravidelnost je zde zásadní. Mozek potřebuje opakovaný a konzistentní přísun podnětů, aby dostal „druhou šanci“ reflexy spotřebovat a dokončit vývojové procesy, které měly proběhnout dříve.
Z praxe vidím jasně: děti, které necvičí pravidelně, výrazné výsledky nemají.
A kde do toho všeho zapadá pyramida učení? Jde o přehledné znázornění vývojových vrstev, které musí být funkční, aby se člověk mohl dobře učit i adaptovat. Nejen ve škole, ale v průběhu celého života. Učit se nové dovednosti v práci, zvládnout řízení auta, osvojit si zdravější návyky. To vše se nachází až na vrcholu pyramidy.
Základnu tvoří nervová soustava a smyslové vnímání. A právě jejich vývoj je úzce propojen s primárními reflexy. Proto o nich píšu a budu psát i nadále. Spolu se smysly tvoří základ, který nám i našim dětem umožňuje žít lehčí, radostnější život bez zbytečné zátěže.